České země ve 13. století

Na přelomu 12. a 13. století se české země zařadily mezi nejvyšší evropské politické celky – království. Na trůn usedl Přemysl Otakar I. (vládl v letech 1197 – 1230), který po potlačení svých odbojných příbuzných vytvořil jednotný český stát, který byl významnou součástí Svaté říše římské. Po smrti císaře Jindřicha VI. vypukl spor o římský trůn mezi Filipem Švábským a Otou Brunšvickým. Přemysl nejprve podporoval Filipa Švábského a v roce 1198 za to dosáhl obnovení české královské hodnosti. Na naléhání papeže Inocence III. přešel na stranu Oty Brunšvického, a byl mu za to v roce 1204 papežskou kurií potvrzen královský titul. Roku 1212 pak nový římský panovník Fridrich II. vydal Zlatou bulu sicilskou, která potvrzovala výsady českých králů, vyjadřovala čestný, nikoliv poddanský poměr českého království k Říši a mimo jiné dávala českým panovníkům právo jmenovat biskupy.

 Za vlády Přemyslova syna Václava I. (v letech 1230 – 1253) se v rámci Evropy nadále upevňovalo postavení českého království. Roku 1241 vpadli do středoevropských oblastí Mongolové (Tataři). Proti nim byla za účasti Václava I. zorganizována společná obrana, a po bitvě u Lehnice se nájezdníci stáhli zpět na východ. Do okruhu vlivu českého krále se postupně dostali například korutanští vévodové a slezská knížata. V roce 1246 se Václavův nejstarší syn Vladislav stal rakouským vévodou, avšak plán na ovládnutí rakouských zemí Přemyslovci byl zatím zmařen princovou předčasnou smrtí. Následníkem českého trůnu se stal mladší syn Přemysl, pozdější král Přemysl Otakar II. Roku 1250 byl s podporou rodu Kuenringů povolán za rakouského vévodu, což zajistil svým sňatkem s Markétou Babenberskou, vdovou po římském králi Jindřichovi VII.

V letech 1278 - 1283 byly Čechy okupovány Otou Braniborským, Morava Rudolfem Habsburským a Kladsko Jindřichem Vratislavským. Poručnictví nad následníkem českého trůnu, sedmiletým Václavem II., převzal Ota Braniborský, jehož vojsko drancovalo české území. Roku 1283 zástupci zemské šlechty docílili návratu Václava II. a skončení braniborské okupace. Mladý panovník se oženil s Gutou Habsburskou, dcerou římského krále Rudolfa I., a s podporou spojenců obnovil svou panovnickou svrchovanost. Za jeho vlády (v letech 1283 – 1305) pokračovalo zakládání měst a hradů, v Kutné Hoře došlo k objevu ložisek stříbra, jejichž využití přispělo k dalšímu rozmachu českého království. Václav II. získal Chebsko, říšská léna v severozápadním sousedství Čech a svrchovanost nad slezskými knížaty. Roku 1300 docílil své korunovace na polského krále, což podpořil svým druhým sňatkem s Eliškou Rejčkou, dcerou Přemysla II. Velkopolského. Po vymření rodu Arpádovců se Václav II. pokusil o ovládnutí Uher, kam byl v roce 1301 na královský trůn dosazen jeho prvorozený syn Václav III. Na popud rodu Anjouovců a papeže Bonifáce VIII. se však zvedl odpor proti přemyslovskému ovládnutí Uher, Václav III. musel roku 1304 odejít ze země, a do Čech vpadlo vojsko římského krále Albrechta I. Habsburského, které bylo poraženo u Kutné Hory. V roce 1305 zemřel král Václav II., a vládu v Čechách a Polsku převzal Václav III. Mladý panovník se snažil potlačit odboj části polské šlechty, ale během příprav na vojenské tažení byl roku 1306 v Olomouci zavražděn. Touto tragédií vymřel rod Přemyslovců po meči, a tak bylo ukončeno celé jedno období českých středověkých dějin.